Nemáme co skrývat, kdokoli se může přijít podívat, říká ředitel cirkusu Patrik Joo

Vládní návrh zákona, který měl zakázat drezuru divokých zvířat, ani přes aktivitu ochránců zvířat neprošel. Podle Patrika Joo, ředitele a syna principála cirkusu Jo-Joo, k němu nebyl důvod. Zvířatům nikdo neubližuje a o cirkus je nadále zájem.

Ředitel cirkusu Jo-Joo Patrik Joo s mládětem. Foto: Kateřina Švédová/ Lemur

Umíte si představit, že byste žil jinde než v cirkusu, nějak tradičněji?

Je to úplně jiný styl života. Mám nemovitost s osmi pokoji a cítím se tam stísněně. V zimovišti bychom měli být tři měsíce. Přes zimu ale jezdíme na zahraniční turné, takže tam strávíme měsíc a půl, to je dost dlouhá doba. Až moc. Tady jsem celý den venku, mezi zvířaty, v kontaktu s lidmi. Takže si to nedokážu a nechci představovat.

Jak si krotitel vybuduje s šelmou takový vztah, že je s ní schopen spát i v kleci?

Dnes už je slovo krotitel přežitek. Jste člen smečky, zvířata vás tak musí vnímat. Nejde to naučit, vztah s nimi musíte vybudovat. Není to práce na osm hodin denně, kdy člověk vypucuje zvířata, vypustí je do výběhu, má hotovou svoji práci a jde domů. U cirkusu se pracuje dvanáct až šestnáct hodin denně, když je potřeba. Nepoužíváme žádné biče. Důležité je mluvené slovo, pamlsky. V jiném zajetí hru postrádá.

Jak se díváte na zoologické zahrady?

Nejsem proti zoologickým zahradám, mají svoje opodstatnění a hodně se zlepšily, ale zvíře potřebuje spoustu aktivit, protože se narodilo v zajetí a neloví a nedělá věci, co by dělalo v přírodě. Když má rádo házení balónů, tak mu házíte balón. Toho tygra, protože má tři sta padesát kilogramů, to baví patnáct minut, ale má aktivitu a těší se na ni. Máme tu i vnitřní bazén, protože tygři milují vodu.

Kdy se s tréninkem u tygrů začíná?

Trénink je už to, že se tady narodí. Nejde to říct konkrétně. Zvířata chodí každý den ven, takže maminka jde ven a koťata jdou s ní. Venkovní výběh i vnitřní v šapitó jsou propojeny tunely. Necháváme je přecházet, kam chtějí. Všechny prostory jsou bezpečné, protože je tam vede matka. Takhle se seznámí i s manéží. Když máte vynikající vztah s matkou, tak vás nechá koťata hladit a hrát si s nimi. A když dorostou třeba tří až šesti měsíců, tak už běhají za námi. Hrajeme si s hadrem.

Jaký je první trik, co se naučí?

Prvně se naučí jít na místo. To se dá ploché prkno na zem a na to jim dáváme maso. Vždycky, když tam jdou, tak jim pořád opakujeme slovo místo. Postupem času, třeba během tří měsíců, ale je to hodně individuální, některé zvíře to chápe za čtrnáct dní, už tam maso není. Jen deska na zemi a řeknete na místo a oni tam automaticky jdou. Trénink probíhá ve všech tricích touhle formou. Jde z bodu A do bodu B, tam dostane odměnu nebo mazlení, když to zvíře vyžaduje kontakt. Nejde říct, že za půlroku nebo za rok bude výcvik hotový. Zdokonaluje se celý život.

Když nechce, nemusí

Co si myslíte o argumentu, že zvířata v cirkusech dělají nepřirozené akrobatické kousky?

Nedělají nic nepřirozeného. Neziskovky na svých propagačních materiálech znázorňují tygra, jak proskakuje hořící obručí. To je dávno zakázané. A fotografie a videa, co kolují po internetu, nejsou z českých cirkusů. To, co se děje v Asii a Rusku, české cirkusy neovlivní.

Jak velkou část vašeho programu tvoří vystoupení se zvířaty?

Třetinu, zbytek je vystoupení artistů.

Všechna vaše zvířata vystupují?

Máme tu tygra Kaša, ten do manéže nechodí a ani nevystupuje. Je součástí rodiny, všechna zvířata vystupovat nemusí. Když se půjdete podívat na vystoupení tři dny po sobě, každý den bude úplně jiné, s jinými zvířaty. Když zvíře nechce, tak nemusí. Rozhoduje momentální nálada. V manéži se hodně improvizuje. Není to nacvičené do detailu. Zvíře třeba přijde, padne a chce se válet v pilinách. A to už je trik, vy to jen musíte zahrát. Já si vůbec nedokážu představit, že by někdo z nás dal zvíře jenom kvůli tomu, že je staré nebo nemocné nebo nemůže vystupovat, někam do sanatoria nebo prodal. To nejde.

Může se stát, že se narodí zvíře, které pro vystupování není vhodné vůbec?

To se taky stává. V tom případě může zůstat, ale nemusí.

Co se s ním stane?

Kdybych na zvířeti pozoroval známky stresu nebo by mu to tu nevyhovovalo, tak je ve světě spousta záchranných stanic. Mám kontakty po celé Evropě. Než ale zvíře někomu svěřím, jdu tam několikrát v utajení jako návštěvník. Teprve potom se seznámím. Poznám, jestli se tam zvířata budou mít dobře. Je pár stanic, se kterými spolupracujeme dlouhodobě, a zvířata tam bez problému umístím.

Diskuze není možná

Zažil váš cirkus protestní demonstraci za zákaz zvířat v cirkusech?

Těch akcí bylo.

Jak to probíhalo?

Tady v Brně je musíme bránit, aby je nezbili návštěvníci (směje se). Chodí sem nepravidelně jeden konkrétní člověk, nejvíc přišli tři. Je to velký nepoměr, když na představení přijde tisíc lidí a demonstrují tři. Většinou stojí a rozdávají letáky. Když přijdou, pozvu je, aby se šli podívat na zvířata a na vystoupení, oni odmítnou. Jde tak jeden z tisíce. Tak jim jen řeknu, aby nikoho nenapadali a na nikoho neplivali, protože takové už máme zkušenosti, a necháme je rozdávat letáčky. Někdy musí zasáhnout i policie, ale my se konfliktům snažíme sami bránit. Lidi se sem přece chodí bavit.

Co jsou podle vás důvody protestů ochránců zvířat?

To by mě strašně zajímalo. Já se jich ptám, proti čemu demonstrují. Odpovídají, že proti týrání a že je cvičíme tím, že je mlátíme. Já jsem zvíře v životě neuhodil. A taky proti transportům. Tak se jim snažím vysvětlit, že žádným stresem netrpí. Paradoxně přesuny, na které se poukazuje jako na špatné a pro zvířata škodlivé, jsou dalším zpestřením. Za pár dní se přesouváme do jiného města, zase bude všechno úplně jiné. To jsou všechno podněty a vjemy pro zvířata. Když jim dáte klec, hromadu masa, jeden výběh jako v zoo, tak si často můžete všimnout, že zvířata mají vyšlapanou jednu cestu. Je to stereotyp. Když se jim podíváte do očí, tak jsou jakoby vyhaslé.

To se vašim zvířatům neděje?

Ne, když se podíváte na naše zvířata, tak jsou plní zájmu, všechno vnímají. Stojíme u silnice, jezdí auta, a to je zajímá. Tyhle vjemy zvířata potřebují. Když se u cirkusu transportuje zvíře, které se tu narodilo, tak je stresový hormon, který se poznává z krve, ze slin, z trusu, nula. Pro něj je to normální. Není to pro něj stres, je zvyklé. Přepravka pro ně není nic nového, má ji od narození, chodí do ní, má tam pamlsky, je pro něj přirozené do ní jít. To je jeden z mnoha mýtů a lží.

Poklesl zájem o cirkus vlivem aktivit ochránců přírody?

Narostl. Kapacita je tisíc míst, o víkendu hrajeme dvě vystoupení denně a je nabito. Kvalitní podnik úbytek nezaznamenal.

Přežil by cirkus bez zvířat?

Cirkus bez zvířat existuje, ale podle mě to není cirkus. Cirkus odjakživa byla manéž, piliny, zvířata, klaun, artisti. Všechno ostatní je varieté. Pódium bez zvířat je varieté. Kdyby lidi nechtěli cirkus se zvířaty, tak by v Čechách vymřel. Nemáme žádné úlevy na daních jako jinde ve světě. V jiných státech, na příklad v Itálii, o které se tady tvrdí, že jsou v ní cirkusy zakázány, což je lež, dostávají cirkusy dotace od státu. My žijeme jen ze vstupného. Platíme z něj všechny výdaje. Takže logicky lidi o cirkus zájem mají. Kdyby mi na představení přišlo padesát lidí, tak nenakrmím ani šelmy, které denně zkonzumují dvě sta kilogramů masa.

Kontrola každý týden

Jak časté bývají kontroly státní veterinární správy?

Pořád. Naposledy jsme ji měli minulý týden. Letos už máme za sebou třeba čtyřicet kontrol.

Co všechno kontrolují?

Všechno (směje se). Z mého pohledu je extrémní a až zbytečně důkladné čtyřicetkrát za rok kontrolovat u každého zvířete čip, pas a všechny doklady. Souhlasím s tím, aby se pořád kontroloval dobrý stav zvířat a výběhy, to je pro mě priorita.

Mám to chápat tak, že se víc kontrolují doklady, než stav zvířat?

Je to půl na půl. Vždycky se prochází zvířata, boxy, přepravníky, ty máme samozřejmě schválené, bez toho bychom nemohli vyjet ani ze zimoviště.

A kdo ty přepravníky schvaluje?

Krajská veterinární správa v místě trvalého bydliště. Ta ho přeměří, schválí, označí a vystaví papír. Přijedeme do dalšího města, přijde kontrola a znovu ho přeměří, i když všichni vidí, že to je jeden a ten samý schválený přepravník. Já si na to ale nestěžuju, je dobře, že se to kontroluje. Mělo by to ale tak být i u soukromých chovatelů.

Víte o kontrolách předem?

Jsou vždycky neohlášené. Přijdou klidně i během vystoupení a kontrolují průběh představení, jak je podestláno, na čem zvířata vystupují, jestli je tam dost pilin, když stojí na betonu. Nebo přijdou ráno, když ještě spíme, takže nás zastihnou nepřipravené. Jsou tu během krmení, během čištění a zůstanou tu třeba půl dne.

Máme svůj svět

Kdyby se záležitost v budoucnu znovu otevřela a novela nakonec prošla, co by to pro vás znamenalo?

Já bych chtěl vidět, jak by mi někdo ta zvířata odebral…

Nenechal byste si je odebrat?

Neexistuje. Vy byste si nechala odebrat svoje dítě?

Vnímáte je jako děti?

Samozřejmě. Trávím s nimi celý život. Je mi přes čtyřicet let, nic jiného neznám a ani nechci znát. Když musím někam jít, dnes jsem třeba musel na úřad, je to pro mě utrpení. Tady máme svůj svět a všechna ta zvířata se tady narodila. Mám sešroubovanou páteř, jsem po sedmi operacích kolene. Vždy, když jsem podepsal reverz, jsem se jako první vracel ke zvířatům.

Neberete zvířata jako zdroj zisku?

Určitě ne, pro mě jsou to členové rodiny. Já se nepotřebuju obhajovat. Chci jen, aby se říkala pravda. Myslím si, že se spousta míst, kde jsou zvířata týraná. Ale cirkus to není.

Kdo je Patrik Joo?

Je pokračovatel rodu Joo, syn principála. Pracuje jako ředitel a jednatel Národního cirkusu Jo-Joo. V manéži vystupuje jako drezér koní a krotitel šelem. Od dětství žongluje a vyniká pohybovým nadáním.