Být, či nebýt dobrovolníkem?

Dobrovolnictví je pojem široký, stejně tak ale i nepříliš populární. Třeba i vás láká zkusit nějakou formu neplacené aktivity. Možná vám to někdo rozmluvil, možná jste sami nesebrali odvahu. Rozhodnout se musí každý sám. Být, či nebýt dobrovolníkem?

Foto: PictorialEvidence/Wikimedia Commons

Často slýcháme, že dnešní společnosti vládnou peníze. Většina studentů moc dobře ví, jak lehce se během pár dnů peníze rozkutálí. V paměti zůstanou jen útržky z placení v hospodách, kavárnách, posilovnách nebo prodejnách skript. Mnozí to řeší brigádou či prací na částečný úvazek. Najít zaměstnání momentálně není zrovna snadné. Nabízí se však možnost, jak využít volný čas, profesně se posunout dál a nasbírat cenné zkušenosti. A to – stát se dobrovolníkem.  Ano, to jsou ti blázni, kteří něco dělají zadarmo – pomyslí si někteří z vás. Ti blázni totiž tuší, že zkušenosti nikde nekoupí a může to být pro ně příležitost podívat se do míst, kam by se za normálních okolností těžko dostali. Je to šance být přímo u zdroje, účastnit se například přípravy akce, jež je mu blízká.

Dobrovolnictví má mnoho podob – korespondence s vězni, asistence u handicapovaných nebo podpora lidí v těžkých životních situacích. Jednou z variant může být také pomoc při chystání filmového festivalu o lidských právech. V těchto dnech je aktuální festival dokumentárních filmů o lidských právech Jeden svět. Je potřeba pomoci s propagací festivalu na veřejnosti, uváděním filmů, zajišťování techniky či s přípravou souvisejících akcí. Nutné je nadšení, nic víc.

Odlišnou náplň práce má člověk z Dobrovolnického centra Motýlek. To se specializuje na dobrovolnictví v nemocnici, které obnáší trávení času s hospitalizovanými dětmi. Existuje i možnost navštěvovat dospělé pacienty, například na psychiatrické klinice nebo se věnovat seniorům. Motýlek vysílá své dobrovolníky také do léčebny dlouhodobě nemocných.

Kdo by chtěl vycestovat do zahraničí, poznat odlišné kultury a zlepšit se v cizím jazyce, může využít takzvané workcampy. Jde o skupiny převážně mladých lidí, kteří se účastní veřejně prospěšných projektů. Za práci nedostávají peníze, většinou je zajištěna strava, bydlení, a je nutno hradit si cestu. V neposlední řadě se platí poplatek zprostředkující agentuře. Dobrovolníci si mohou vybrat z široké nabídky nejen zemí, ale také činností. Od budování chodníčků v chráněné rezervaci ve Walesu až po rekonstrukci tříd základní školy v Ugandě.

Dobrovolnictví má zkrátka své kouzlo. Ocitnete se ve skupině lidí, kteří s nadšením a nezištně pracují na nějakém projektu nebo se věnují nemocným či opuštěným. Mezi dobrovolníky vám to přijde jako běžná věc. Potom se však setkáte s jedinci, již v lepším případě začnou nechápavě kroutit hlavou, v horším případě se vám rovnou vysmějí. Vy to buď hodíte za hlavu a další chvilky svého dobrovolnictví si užijete. Anebo se budete trápit tím, že se na vás kvůli tomu šklebí i někdo, jehož názor vám není lhostejný. Obhajovat a vysvětlovat své konání je v tomto případě tak trochu boj s větrnými mlýny. Někdo se za celý život nezapojí do aktivity, z které mu nic materiálního nekápne. Někdo se rozhodne pomoci bez nároku na finanční odměnu. Dobrovolníkem nemůže být nikdo z donucení. Buď chce, nebo nechce.

Autor: Klára Trizuliaková