Deník z Japonska I: Jak jsem našla domov u Džina

Kristýna Matoušková vystudovala na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity obor Japanistika. Jak sama říká, musí neustále někam cestovat. Její poslední cesta ji zavedla na roční studijní pobyt do Japonska. Jak se jí tam bydlí? V čem je Japonsko jiné? To si můžete každý měsíc přečíst na LeMUr.mu.

Při studijním pobytu v Japonsku Kristýna bydlela na venkově. Foto: Kristýna Matoušková/LeMUr.mu

Tak jsem tu zase. Podruhé na studijním pobytu v Japonsku a na třetím studijním pobytu za mé studium vůbec. „Zase sis musela něco vymyslet, zase někam jedeš,” slýchávala jsem před odjezdem, hlavně od rodiny, mnohokrát. Já jsem prostě musela! A rozhodně to tím neskončilo.

Kristýna byla na studijním pobytu ve městě Chikushino. Foto: Kristýna Matoušková/LeMUr.mu

Kristýna bydlí na ostrově Kjúšú ve městečku Chikushino. Foto: Kristýna Matoušková/LeMUr.mu

Musela jsem si vymyslet i něco extra, takže jsem odmítla veškeré univerzitou nabízené ubytování a našla si své vlastní, a to v japonském domě v tradičním stylu, na venkově. Máme šest pokojů a bydlíme tady dva, já a Japonec Džin (ano, už jsem mu vysvětlila, proč se všichni mí známí ptají na to, jestli se vejde do láhve).

Džina jsem předtím neznala, jednoduše jsem našla jeho inzerát na webové stránce a ozvala se. Trochu stresu navíc z neznámého člověka se před cestou vždycky hodí. Třeba i proto, že vás odveze dvacet kilometrů za město do domu, z něhož jste viděli jen pár fotek, takže nevíte, jestli to náhodou není polorozpadlá barabizna.

Dopadlo to však dobře, dům je bytelný i obyvatelný – důkazem budiž dvě zemětřesení a jeden menší tajfun od mého příjezdu. Takové přírodní úkazy jsou v Japonsku celkem běžné. Sice je dům dvaadvacet kilometrů od školy, ale stačí si pořídit kolo a čtyřikrát týdně se krásně projedete, ať chcete nebo ne. Občas je to spíš závod ve slalomu v co nejvyšší rychlosti, kdy tyčkami jsou auta, motorky, lidé, další cyklisté nebo třeba vlakové přejezdy, na kterých kolo bez vzorku na gumě a s celými šesti převody při dešti krásně klouže, což zjistíte, až když letíte vstříc kolejišti.

Gekoni na okně tu nejsou nic neobvyklého. Foto: Kristýna Matoušková/LeMUr.mu

Gekoni na okně tu nejsou nic neobvyklého. Foto: Kristýna Matoušková/LeMUr.mu

Nějakou chvíli trvalo, než se všechno usadilo a začalo fungovat. Museli jsme vyplnit hromady papírů, projít si ceremoniemi, zařídit si SIM karty (což zde není tak jednoduchý proces, jak jsme z domoviny zvyklí), zapsat předměty, koupit kola, zvyknout si na počasí nebo občasná zemětřesení či tajfuny. V mém případě si vůbec navyknout na dojíždění i na bydlení v malé vesnici mimo město, kde nikoho neznám.

Dnes je tomu měsíc a já jsem občas schopná spát s odemčeným domem, jak to dělá Džin. Také si zvykám na deset štípanců od komárů denně, na přítomnost velmi velkých a jedovatých čínských sršňů nebo skákajících pavouků, na jízdu na červenou, jak to dělá většina Japonců, ale také na rozzářené úsměvy japonských babiček, které vždy potěší, že je pozdravím japonsky, na hejna vážek nad zářivě zelenými rýžovými poli, na pacičky gekonů, kteří mi v hojných počtech „opackávají“ umytá okna, na krásné japonské domy, svatyně a chrámy, na dokonalé japonské jídlo a v neposlední řadě hlavně na mou milovanou klimatizaci!

Kristýna Matoušková