Planu! Kdo byl první živou pochodní v sovětském bloku

V „Divadle Za Hradbami“ v pátek proběhne premiéra představení „Planu! Protest na Stadionu desetiletí.“ Hra představí život Ryszarda Siwce, první živé polské pochodně.

Mark Kristián Hochman v roli Ryszarda a Natálie Pelcová v roli Marie, manželky. Foto: David Klement / Lemur

V nezávislém brněnském „Divadle Za Hradbami“ se tento pátek uskuteční premiéra představení „Planu! Protest na Stadionu desetiletí.“ Autorská hra představuje život Ryszarda Siwce, který se 8. září 1968 upálil na protest proti okupaci Československa. Hra chce divákům přiblížit člověka, který takovou formu protestu zvolil. Objasnit jeho myšlenkové pochody a celkovou filozofii procesu sebeobětování.

Příprava na osudný den

Ryszard Siwiec byl první člověk, jenž se rozhodl protestovat proti okupaci Československa v roce 1968 formou sebeupálení. Učinil tak zhruba čtyři měsíce před Janem Palachem. Průběh svého protestu měl dlouhodobě velmi pečlivě naplánovaný. Například závěť měl sepsanou již v dubnu.
Jako místo protestu si vybral Stadion desetiletí v den oslavy dožínek v polském hlavním městě. Motivovala ho přítomnost vysokých komunistických funkcionářů – především přítomnost Władysława Gomułky, tehdy prvního tajemníka strany – a nepochybně také obecenstvo.

Cestu do Varšavy své rodině utajil pod záminkou služební cesty do nedalekého města. Jediný, kdo o jeho cestě věděl byl dlouholetý přítel Władysław Mazura. Tomu měl Siwiec říci, že jede protestovat do Varšavy – jak, to už však nezmínil.


Kolem hořícího muže, jenž vykřikuje: „Ať žije svobodné Polsko“ a „To je křik umírajícího svobodného člověka“ panuje zmatek. Lidé od něho odbíhají. Kvůli hudbě jde těžko slyšet, co muž křičí.

Krátce před odjezdem Siwiec za přítomnosti přítele Władysława a druhého blízkého, jenž byl ředitelem divadla „Fredrum,“ nahrál na magnetofon své „poselství.“ Při nahrávání a četbě svých slov se údajně zajíkal a tekly mu slzy. Poselství bylo plné odkazů k národním tradicím. Sovětský svaz popisuje jako vykořisťovatele toužícího pouze po moci. Popisoval své apokalyptické vidění světa, pokud se nic nezmění. Apeloval na občany, aby se o změnu snažili.

Opilý muž s vodkou a potom hrdina

Pro svůj čin si devětapadesátiletý Siwiec chtěl vybrat moment, kdy měl projev první tajemník strany. Nedaří se mu to však a upálení nastává ve chvíli, kdy na stadion v doprovodu hlasité hudby nastupují tanečnice. Kolem hořícího muže, jenž vykřikuje: „Ať žije svobodné Polsko“ a „To je křik umírajícího svobodného člověka“ panuje zmatek. Lidé od něho odbíhají. Kvůli hudbě jde těžko slyšet, co muž křičí.

Ryszard vysvětluje, co mu vadí na režimu. Foto: David Klement / Lemur

Zanedlouho ho kabátem uhasí a je odvezen do nemocnice. Oslavy bez většího zastavení pokračují dál. Na stadionu se mezi lidmi mluví o opilém muži s vodkou, který se omylem upálil. Čtyři dny po upálení umírá na následky popálenin otec pěti dětí, hrdý Polák, katolík a bojovník za svobodu. Lidé se od jeho manželky a dětí distancují. Mají zato, že zemřel v důsledku svého pití. Později se spekuluje, zda tuto informaci nevysílala StB v rámci propagandy.

„Touto hrou chceme zjistit a veřejnosti ukázat, co stojí za tím, že se otec pěti dětí rozhodne obětovat svůj život za okupování jiné země,“ řekl režisér Steinbauer. „Jak moc ho musel režim trápit a omezovat, že je pro člověka jediným východiskem takový čin. Vadí nám, že komunisté byli schopni takto velký čin utajit,“ dodal.

O jeho činu se delší dobu ve veřejném prostoru neví. Až v lednu 1969 se objevuje krátký článek ve Francouzském La Nouvelle. Velká zmínka je až o dva měsíce později v rádiu Svobodná Evropa. Na začátku 80. let je do veřejnosti vpuštěna jeho nahrávka na magnetofon. Na začátku let devadesátých vzniká velký dokument „Slyšte můj křik.“ Nakonec je v demokratickém Polsku osoba Ryszarda Siwce všeobecně známá a jeho čin je hrdinsky uznáván.

„Nejdřív Bůh, pak národ a pak rodina“

Siwcovi bylo přirozené vymezit se totalitě jakékoliv formy. Poprvé protestoval, když západní část Polska okupovali Němci. Skončil tehdy s prací úředníka na finančním úřadě, protože odmítal sloužit okupantům. Celou válku se tak živil jako dělník, zapojil se do odboje a pomáhal polské podzemní armádě.

Další formy protestů pochopitelně prováděl za komunistického režimu. V jeho biografiích se píše, jak citlivě reagoval na studentské protesty v lednu 1968 v souvislosti se zákazem divadelní hry „Dziady.“ V té době se protesty násilně potlačovaly a probíhaly násilné kampaně proti sionistům.

Děti v jeho biografii uvádí, že měl doma tři tisíce knížek. K jeho oblíbeným patřila díla Adama Mickiewicze a Henryka Sienkiewicze. Popisují ho jako přísného a zodpovědného člověka. Muže, který měl silný vztah k tradicím, víře a zastával konzervativní hodnoty spojené s katolicismem. Zajímal se o polskou historii, obdivoval její hrdiny. Co také přidává na vážnosti jeho sebeupálení je fakt, že měl fungující vztah s ženou Marií a pět dětí, které miloval. Řídil se heslem: „Nejdřív Bůh, pak národ a pak rodina,“ důraznil režisér hry.

„Pálí nás naše komunistická minulost“

Důvod, proč svoji první sezónu zahájí hrou o polské živé pochodni, vznikl na popud zmiňovaného uměleckého šéfa Adama Steinbauera, který je zároveň režisérem hry a dramaturgyně divadla
Lenky Dobrovolné. Osud polského úředníka je zajímal již dlouho. Pevné rozhodnutí padlo po jejich zamyšlení se nad tím, že živých pochodní z východního bloku bylo zhruba deset a málokdo zná jejich jména, natož jejich životní osudy, které rovněž byly často komunistickým režimem diskreditovány.

Divadlo Za Hradbami, které nově vzniklo z divadla Paradox, se pod uměleckým šéfem Adamem Steinbauerem zaměřuje převážně na autorské hry, jejichž tématem jsou především totalitní režimy a devadesátá léta minulého století. Soustředí se na bolestivá a zapomenutá témata u nás i ve světě. „Většina lidí zná zajímavý osud Jana Palacha, ale už nezná několik dalších lidí, jejichž osud byl zajímavý také,“ dodal režisér Steinbauer.