Proč jste se rozhodl kandidovat na děkana?

Ivan Malý: Ve srovnání s minulou volbou se dramaticky změnila má osobní situace, musel jsem redefinovat své preference. (Ivan Malý dříve na druhé volební období nekandidoval, pozn. red.)

Stanislav Kopecký: Pokud se podíváte na moje CV, tak v něm najdete řadu zlomových bodů. Ve svém profesním životě jsem nešel nikdy zcela přímočarou, jednoduchou dráhou, ale vždy jsem provedl změnu, změnu oboru, působení. V této chvíli, vzhledem k tomu, že je mi padesát let, vidím konec svého pracovního života v akademické oblasti, která mě velmi láká. Druhým důvodem jsou moje dcery – jedna odmaturovala, druhá studuje na vysoké škole. A třetím důvodem je výzva.

Co si slibujete od funkce děkana?

SK: Pozice děkana je manažerský úspěch a společenské ocenění. Podle mého názoru, když budete pracovat jako manažer v nějaké významné společnosti, tak to není takové společenské ocenění jako děkan významné fakulty. Myslím si, že i to hraje pro mě velkou roli, významnou motivaci.

Jaké budou první tři kroky, které podniknete, pokud budete zvolen?

IM: Dokončím sestavení týmu proděkanů, podniknu kroky k evaluaci a případné modifikaci probíhající reformy doktorského studia, sejdu se s vedoucími kateder a budu za sebe jmenovat vedoucího katedry veřejné ekonomie.

SK: Prvním krokem by bylo jmenování proděkanů, což je dáno předpisy a legislativou. Dalším by bylo seznámení se s předpisy. A třetím krokem by bylo nastartování činnosti, kterou jsem uvedl ve své prezentaci, tedy rád bych velmi rychle zahájil diskuzi s vedoucími akademickými pracovníky, a pokud bude čas, tak bych okruh lidí, se kterými bych rád diskutoval, rozšířil i mimo vedoucí akademické pracovníky. Pak bych prováděl analýzu současného stavu. Jmenoval bych tým a na konci tohoto období bych zveřejnil první návrh změn určený k fakultní diskuzi, o němž předpokládám, že nebude konečný.

Kde vidíte pozici fakulty za čtyři, osm či více let?

IM: Obecně řečeno, po čtyřech letech ji vidím na vzestupné dráze. Udrží si vysokou atraktivitu pro zájemce o studium, vysokou kvalitu výuky i prestiž získaného titulu. Posuneme se vzhůru v žebříčku vědeckého výkonu, alespoň na úroveň Ekonomické fakulty VŠB-TUO. Zapojení do mezinárodních studijních i výzkumných aktivit se stane standardem, nikoliv raritou. Na horizont osmi let těžko dohlédnout, nicméně vidím ESF jako nejprestižnější ekonomickou fakultu na Moravě.

SK: Za 4 roky by měly být splněny strategické cíle, které budou v dlouhodobém záměru. Jestliže mám vizi a zainteresované strany fakulty se se mnou na té vizi shodnou, popř. já se s nimi shodnu, tak je potřeba z ní nadefinovat cíle na konec funkčního období děkana. Nejde mít krásné vize na 10 let a na konci funkčního období říct, že není nic moc splněno, protože cíle jsou až za 10 let. Odvozené cíle musí být splněny za 4 roky. Podle mého názoru už tam by měl být vidět zřetelný posun. Dobrý zvuk začíná mít Provozně-ekonomická fakulta na Mendlově univerzitě, což je hned nejbližší konkurence, které je realistické se v období čtyř let minimálně přiblížit.

Jak si stojí ESF a její studenti v porovnání s ostatními fakultami? Má co dohánět?

IM: Myslím si, že po stránce postavení studentů to nikdy nebylo špatné. Naši absolventi byli vždy hodnoceni na špičce. Svědčí o tom to, jaká místa získávají, jaké mají ohlasy od zaměstnavatelů. Co se týče prestiže diplomu a postavení studentů, tam problém nevidím. Odráží se to i na zájmu uchazečů o studium.ESF má hodně špatné postavení z hlediska výzkumu.

V čem ten problém spatřujete?

IM: Problém je hlavně v tom, že ztrácíme pozice, že nejsme tam, kde bychom chtěli být. Předstihly nás některé fakulty, které by neměly. Ty důvody jsou složité a je jich hodně. Hlavní důvod je možná v tom, že se nám dlouhodobě nedaří motivovat lidi k tomu, aby změnili způsob vědecké práce, zaměřili se více na publikování v časopisech a snažili se pracovat v týmech, které mají aspirace publikovat v impaktovaných časopisech. To souvisí s vytížením ve výuce a částečně se skladbou lidí. Ale hlavní je, že se nám nedaří nastolit určitou atmosféru, která by se dala vyjádřit jako „nepublikuješ, zemřeš“. Nemyslím si, že by to mělo něco společného s obsahem, formou a kvalitou výuky. Je to vyloženě otázka počtu aktivit, počtu projektů, ochoty snažit se prosadit se svým vědeckým výstupem v co nejlepších časopisech. Konkurence je obrovská a možností publikovat je málo. Hodně to je podmíněno taky schopností jazykovou.

Autor: Josef Pohorský