Projekt Kabinetu FilMÚZ běží úspěšně už téměř rok a půl a za tu dobu má na kontě téměř čtyřicet projekcí. V sále Kabinetu Múz, kde se jinak povětšinou konají koncerty alternativních kapel, se dvakrát do měsíce shromáždí diváci, aby zhlédli dokumenty na nejrůznější témata a pobavili se s významnými osobnostmi, které mají k tématům co říct. Kabinet FilMÚZ se dostává do podvědomí stále více lidí a výjimkou nejsou ani večery, kdy se návštěvníci pro svůj počet nevejdou do sálu. Jan Churý a Jaromír Franta jsou důkazem toho, že když se spojí trocha píle a nadšení pro věc, nic není nemožné.

Jan: Já ještě studuji, už asi tak padesát let, tak snad to někdy dostuduji. Konkrétně jsem studoval filmovou vědu a teď studuji uměnovědná studia. Na filmové vědě jsme se vlastně s Jaromírem potkali.
Jaromír: Já mám vystudovaného bakaláře na filmové vědě a teď už pracuji.

Chtěli jsme zkrátka dělat vlastní kino, říká Jaromír. Foto: Facebook Kabinetu FilMÚZ

Jan: Naším snem bylo vždycky mít něco jako vlastní kino. Dozvěděli jsme se, že v Kabinetě MÚZ jsou určitým způsobem nakloněni tomu, aby tam bylo nějaké promítání. Jeden kamarád nám říkal, ať do toho jdeme. Tak jsme se zkontaktovali se slečnou, která tam myslím v té době dělala PR, sešli jsme se.
Jaromír: Chtěli jsme zkrátka dělat vlastní kino. Byli jsme někde u piva, Jan mluvil o tom kamarádovi, a tak to vlastně vzniklo.

Jan: Když jsme začínali, což bylo loni v květnu, bylo promítání každý týden, většinou pondělky. Teď po prázdninách to máme dvakrát za měsíc, což je podle mě lepší, protože se promítání nestane takovou rutinou. Člověk má taky víc času se na vše připravit a celkově si myslím, že je to po produkční stránce kvalitnější.
Jaromír: Když jsme promítali jednou týdně, už jsme trochu ztráceli nadšení. A nebavilo nás pořád skládat židličky.

Jan: Pokud je v plánu host, tak vše začíná týdny až měsíce před promítáním, kdy domlouváme hosta. Pokud se domluvíme na termínu, komunikujeme s ním pak ohledně toho, o čem diskuse bude nebo jací tam budou další hosté. Ještě předtím vše samozřejmě propagujeme. Většinou sdílíme události na Facebooku, občas máme i něco vytisknutého. Na samotný večer pak dojdeme třeba dvě hodiny před začátkem a nějak to tam nachystáme.

Jan: Někdy je to tak, že prostě máme vytipovaného hosta, kterého máme rádi, kterého bychom u nás rádi viděli. A pak, nechci říci „uměle našroubujeme“, ale vybereme něco, co se na něj hodí.

Jaromír: To se dost často odvíjí od hostů, které máme vybrané. Pokud vznikne nějaký středobod dramaturgických a estetických preferencí toho, co by si představoval host, a toho, co chceme my, tak je to ideál. Vždycky se to zatím nějak sešlo. Někdy je ale domluva složitá a třeba přes měsíc hledáme vhodný termín.

Jan: Ze strany diváků ne, ale když jsme měli podruhé jako hosta Martina Hlavácse (pornoherec, kameraman, střihač, majitel konceptů jako Public Agent, Fake Taxi, Fake Hospital, a významná osobnost českého porno průmyslu; pozn. red.), tak hlavní dramaturg a jeden z provozních kabinetu nám psal, že si nepřeje, aby to byla glorifikace a propagace Hlavácse samotného. Což my jsme tak samozřejmě nebrali. Hlaváč je prostě osoba, která do dané problematiky hodně vidí a k tématu se hodí. A ani si nemyslím, že on je zrovna člověk, který by se potřeboval nějak zviditelňovat.
Jaromír: Snažíme se k promítání přistupovat v uvozovkách s dokumentárním odstupem. Martin Hlavács sám sebe určitě neglorifikoval, takže nevím, proč to tak vadilo.

Jaromír: Z devadesáti devíti procent ne, maximálně vznesli někdy nějakou výtku. Přizpůsobili jsme se zavedené programové skladbě. Naposledy letos v květnu, když byl Vegan Fest, tak jsme promítali dokument Cowspiracy o veganství. Na tom jsme se s vedením zrovna shodli, ale jinak je to většinou na nás.
Jan: Také se také dramaturgii a promítání snažíme přizpůsobit třeba nějakému výročí. Například jsme promítali dokument o hokejovém turnaji v Naganu, když to bylo devatenáct let od doby, kdy jsme vyhráli zlaté medaile. Tím, že teď po Novém roce budou prezidentské volby, uvažujeme o tom, že dáme dokument Hledá se prezident. Potom jsme taky promítali například dokument o Davidu Bowiem, když zemřel. Nebo když bylo výročí smrti Kurta Cobaina, promítali jsme dokument o něm.

Organizátoři mají dobré zkušenosti s socioložkou Jiřinou Šiklovou/Foto: Facebook Kabinetu FilMÚZ

Jaromír: Mně nejvíce utkvěl v paměti Robert Záruba. Hlavně kvůli tomu, jak byl dostupný a ochotný v komunikaci s Janem. Některým hostům se třeba nejde dovolat a je s nimi složitá komunikace, ale on byl nejpohotovější. Na to, jaké on je jméno a že je známý po celé republice, byla s ním překvapivě prostě nejlepší domluva. Jinak například byla skvělá komunikace i s Jiřinou Šiklovou.

Jan: Ano, tu jsme si právě nějakým způsobem oblíbili, tak proto.

Jan: Na promítání se platí dobrovolné vstupné. Žádali jsme o stipendium na Filozofické fakultě, ale tam nám řekli, že náš projekt je až moc silně orientovaný celouniverzitně a není přímo orientovaný na studenty Filozofické fakulty. Když jsme pak žádali o celouniverzitní stipendium, řekli nám, že je projekt moc úzce zaměřen na Filozofickou fakultu.
Jaromír: Je pravda, že když se žádá o grant, je to taková formální fraška, kdy všichni akorát sedí v oblecích a tváří se důležitě. Ale nechci, aby to vyznělo, že to říkám proto, že jsme žádný grant nedostali. My ty peníze de facto nepotřebujeme, protože dobrovolné vstupné nám vystačí na proplacení cesty a ubytování hostů. Víc peněz do toho nedáváme. Co se týče propagace, tak akce propagujeme hlavně na Facebooku, což je zadarmo.

Jan: Ano, protože nám do klobouku háží cizí peníze.
Jaromír: Cože?!
Jan: Někdy třeba napíšou i cizím jazykem na facebookovou stránku dotaz, jestli bude promítání s anglickými titulky. Podle toho jde také poznat, že přijdou i zahraniční studenti.

Co je nejhorší? Rozestavit židličky. Foto: Facebook Kabinetu FilMÚZ

Jan: Pokud se nepočítají Slováci, tak neměli a v nejbližší době ani nikoho neplánujeme.

Jan: Chystat židle.
Jaromír: Jo, chystat židle, to je ta nejproblematičtější pekelná věc. Jinak když pak děláme úvody, představujeme hosty a děláme facebookovou kampaň, je to v pohodě.

Jan: Mně se hodně líbilo promítání, kde byl Záruba (promítání dokumentu Nagano, únor 2017; pozn. red.). Diskuse trvala dlouho a i on sám byl nadšený. Pro nás je to taková satisfakce, když osobnost jako Záruba řekne, že byl překvapený a že ho to potěšilo. Taky se mi líbilo, když jsme měli Záviše a byla tam uvolněná atmosféra. A pak se mi líbilo, když poprvé přijel Martin Hlavács, tehdy přišlo strašně moc lidí. V tu chvíli jsem si uvědomil, že to, co děláme, je už něco většího.
Jaromír: Já bych určitě zmínil Erika Taberyho, ten byl veskrze taky docela ochotný a navíc měl dobré diváky, kteří se ptali na ty správné věci. A s ním se snad sejdeme taky znovu.
Jan: Zní to jako klišé, ale já jsem byl spokojený asi s každým večerem. Nikdy se nic nepokazilo.

Jaromír: Asi když jsme promítali koncertní dokument Led Zeppelin.
Jan: Ano, to bylo v květnu. Myslím, že už bylo zkouškový a hlavně už bylo venku teplo, tak se lidem nechtělo sedět uvnitř. Na druhou stranu, když jsme týden nato promítali filmy od Řezníka, byl natřískaný celý Kabinet.

Jaromír: Právě na Erika Taberyho. Otázkou je jen datum, na kterém se shodneme, ale nejspíš to nebude tento rok. Potom možná ještě Vladimír Bosák, abychom tak i trochu navázali na Roberta Zárubu.
Jan(na Jaromíra): Jak jsem na tebe čekal, přišla mi na Facebooku zpráva od Dominika Duky, kterému jsem psal asi před rokem. Tak si ještě musím přečíst, co napsal.
Jaromír: No, tak možná přijede i Dominik Duka.