Spolužáci nešli dva dny spát a makali jako švýcarské hodinky, vzpomíná na studium v Anglii studentka z Brna

Sára Provazníková je nyní studentkou psychologie na Fakultě sociálních studií v Brně. Dříve však studovala práva v Manchesteru. Před rokem založila debatní kroužek na gymnáziu v Brně a stala se hlavní rozhodčí slovenské Debatní ligy. V rozhovoru se rozpovídala také o tom, jak těžké je studovat právo v Anglii.

Sára Provazníková na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně. Foto: Zuzana Zavadilová / Lemur

Velká část studentů středních škol ani ve čtvrtém ročníku ještě netuší, kam se budou hlásit, na jaký obor a do jakého města. Co tě vedlo k pevnému rozhodnutí odjet studovat právo do Anglie?

Před čtvrťákem jsem odjela na letní kurz, který na Slovensku pořádají čeští a slovenští studenti prestižních zahraničních univerzit. Jedná se o projekt Letní akademie Discover, kde se každoročně sejde skupina velmi motivovaných mladých lidí. Ti předávají své osobní zkušenosti dále a poradí, jak se připravit na přijímačky. Potkala jsem tam bývalé studenty, kteří mají tituly z významných univerzit v Anglii a procházeli podobným procesem uvažování jako já. To mě nakoplo a uvědomila jsem si, že bych to ráda zkusila taky. Dlouho jsem zvažovala, jaký humanitní obor vybrat, a nakonec se rozhodla pro právo. Původně jsem se hlásila na Cambridge, kde jsem se zúčastnila osobního pohovoru v druhém kole přijímacího řízení. Bohužel jsem se nakonec nedostala, protože berou velmi málo lidí. I přesto to byla obrovská zkušenost. Po prvním neúspěšném pokusu jsem se přihlásila na univerzitu v Manchesteru, kde jsem byla následně přijata.

Jaké jsou podle tebe hlavní rozdíly ve studiu v Anglii oproti Česku?

Všimla jsem si, že nás na seminářích v Anglii bylo podstatně méně, v průměru kolem desíti lidí. Rozdíl také vidím v motivaci studentů. Na seminářích po nás profesoři požadovali důkladnou přípravu, která trvala i několik dní. Neexistovalo, že by tam přišel student, který text nečetl. Motivace byla obrovská a studenti se za každou cenu snažili plnit úkoly na maximum. Spolužáci klidně nešli dva dny před seminářem spát a makali jako švýcarské hodinky, jen aby přípravu dodělali. U nás v Česku jsem se s takovým přístupem setkala minimálně.

Mělo to i nějaké mínus?

Tím, že mají tak velkou motivaci, hrají zároveň každý sám za sebe a nepomůžou ti. Je to hodně soupeřivé prostředí, což není vždycky úplně příjemné.

Je taková motivace u studentů způsobena tím, že jsou vysoké školy v Anglii zpoplatněné?

To si upřímně nemyslím. Spousta mých britských kamarádů si při studiu vysoké školy nijak nepřivydělává. Není to tedy tím, že by si na studium vydělávali sami, a proto si jej více vážili. Ostatně, většinou jsou veškeré jejich náklady na vysokou školu hrazeny rodiči. Naopak v Česku je naprosto běžné, že mají studenti zároveň i brigádu.

Jak moc je studium práv v Anglii náročné?

Velmi, zejména pro zahraniční studenty, pro které je určitou překážkou cizí jazyk a správné porozumění textu. Pro představu – na jeden seminář jsme si měli přečíst zhruba 200 stran materiálu, udělat výpisky a zároveň se je naučit, abychom poté byli schopní na dané téma debatovat.

A finančně?

Měla jsem půjčku od britské vlády, která mi pokryla školné, a zbytek jsem si musela hradit sama. Celé dva roky jsem proto ke studiu i pracovala.

Jak jsi to stíhala?

To popravdě nevím. (směje se) Pracovala jsem v restauraci v průměru dvacet hodin týdně, o Vánocích i třicet. Byla to ale kupodivu velmi obohacující zkušenost. Jednou k nám do restaurace přišla na pohovor britská holka, což se normálně moc nestává, a začala zametat schody odspodu nahoru. Mladí Britové opravdu nejsou na brigády zvyklí.

V Anglii jsi strávila dva roky, proč ses rozhodla ukončit studium a vrátit se zpět do České republiky?

Studium mě moc bavilo, ale ze zdravotních důvodů jsem jej po dvou letech musela přerušit a vrátit se na určitou dobu do Česka. Zdravotnictví v Británii totiž není úplně nejlepší věc na světě.

Nejlepší nebo nejlevnější?

Obojí. (směje se) Doma v Česku lidé na zdravotnictví nadávají. Kdokoli má ale zkušenost ze zahraničí, tak ví, že na tom naše zdravotnictví není vůbec špatně.

Původně ses měla po roce vrátit zpátky a ve studiu práv pokračovat. Proč ses nakonec rozhodla jinak?

Uvědomila jsem si, že takový život už dál vést nechci. Pořád jsem se za něčím honila a musela být ve všem nejlepší, což je hodně stresující a únavné. Jsem typ člověka, který se vše snaží dělat na sto procent. To pak bylo ještě s víkendovou brigádou a časově náročnou přípravou na semináře téměř nemožné.

Svého rozhodnutí nelituju, teď si jen přeju studovat v Brně.

Po návratu do Česka jsi začala studovat psychologii – obor poměrně vzdálený od práv, po kterých jsi předtím toužila. Proč?

Vrátit se na práva mě nelákalo hlavně z důvodu rozdílu ve výuce. Studium práv v Anglii je směřováno na jiný právní systém, který mi je bližší. Taky bych se nevyhnula neustálému porovnávání a to není dobře.

Kdybys měla možnost se vrátit zpět do doby podávání přihlášek na vysokou, zůstala bys v Česku?

Ne, rozhodla bych se stejně. Kdybych do Británie tenkrát neodjela, hrozně bych si vyčítala, že jsem to nezkusila. S těmi zkušenostmi, které mám teď, dokážu říct, že už se tam vrátit nechci. Rozhodnutí před třemi lety ale nelituju. Teď si jen přeju studovat tady.

Proč sis nakonec vybrala psychologii v Brně?

Mně vždycky maminka říkala: „Sáro, už zase se moc patláš v lidech a pocitech a už zase všechno moc řešíš.“ Tak jsem ji vlastně poslechla a přihlásila se na psychologii. (směje se) Samozřejmě si dělám srandu, odjakživa mě zajímala podobná témata a v průběhu dvou let v Anglii jsem si o tom dost načetla. A proč Brno? Pocházím odtud a město mám moc ráda, takže volba byla jasná. Navíc vedu debatní kroužek na svém bývalém gymnáziu a debatní klub na Masarykově univerzitě.

Jak debatní kroužek a klub fungují?

Na každém setkání se zadá určité téma nebo teze. Studenti se náhodně rozdělí do dvou skupin, z nichž jedna je pro a druhá proti. Poté začne diskuse a jednotlivé skupinky navzájem argumentují. Já na závěr debatu rozhodnu. Zúčastnila jsem se školení a znám kritéria, na základě kterých se rozhoduje o vítězi. Na Fakultě sociálních studií v Brně debatujeme dvakrát týdně. 

Existuje v Česku nebo na Slovensku soutěž v debatování?

Momentálně jsem hlavní rozhodčí slovenské středoškolské ligy, jezdím tak na téměř všechny turnaje. Můj brněnský tým také soutěží ve slovenské lize a musím uznat, že se jim daří. Jsou moc šikovní.

Proč je dobré umět debatovat?

Z několika důvodů. Argumentační a komunikační dovednosti se hodí při různých pohovorech o práci, při psaní esejí do školy a tak dále. Člověk se naučíš správně vyjadřovat. To nejdůležitější je ale podle mě rozšíření obzorů. Většinou se to týká velmi kontroverzních témat jako víra v Boha, lidská práva a další. Velmi málo lidí zpochybňuje to, co si sami myslí a v co věří, protože jim to jednoduše není příjemné. V životě budou mít lidé často hodně odlišné názory, a když se je člověk naučí přijmout a pochopit druhý úhel pohledu, otevřou se mu oči.

Kdo je Sára Provazníková?

Sára Provazníková je dvaadvacetiletá studentka psychologie na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně. Před rokem založila debatní klub na Gymnáziu Brno, Slovanské náměstí a stala se hlavní rozhodčí slovenské Debatní ligy. Trénuje středoškolský debatní tým a v současnosti vede také debatní klub Masarykovy univerzity. Dva roky studovala práva na mezinárodní univerzitě v Manchesteru v Anglii.