Počet studentů vysokých škol po roce 2000 masivně vzrostl a vysokoškolské vzdělání se otevřelo široké veřejnosti. V současnosti proto není problém vystudovat vysokou školu, zejména pokud je zájemce ochoten za studium zaplatit. Své názory na příčiny a následky masifikace a komercionalizace vysokých škol sdílel ředitel odboru Kanceláře Národního akreditačního úřadu pro vysoké školství Jiří Smrčka.

Masifikace kopíruje západoevropský vývoj. V západní Evropě došlo k otevření bran vysokých škol široké veřejnosti již v šedesátých letech, my jsme kopírovali tento model o čtyřicet let později. Zajímavostí u nás je spíše to, že masifikace nenastala v devadesátých letech, ihned po revoluci, ale byla odložena o deset let, kdy udržování stavů vysokých škol již nebylo kvůli vysoké poptávce po studiu možné.

Obecně můžeme říci, že ano, protože pokud vznikají volná pracovní místa, jsou obsazena primárně prvními studenty vysokých škol po roce 2000. Ti zůstanou na těchto pozicích dvacet či třicet let. Studenti přicházející po nich mohou tedy obsazovat jen nižší pozice a studenti následující ještě nižší pozice. Perspektiva získání výborného místa po dostudování vysoké školy se tímto způsobem logicky snižuje.
To ovšem závisí i na tom, v jaké kondici bude ekonomika společnosti. Některých pracovních míst byl před pěti lety nedostatek, situace se ale změnila a získat tu samou pozici dnes je mnohem snazší. Záleží na ekonomických cyklech.

To si nemyslím. Zájem o studium je z hlediska odborného zaměření studijních programů nerovnoměrný. Některé studijní programy jsou velmi atraktivní. A potom jsou tu takové, o které zájem příliš není. Pozorovat to můžeme i na jednotlivých fakultách. Největší zájem je o studium lékařství či studium uměleckých oborů, k těm méně oblíbeným patří technické a zemědělské obory.

O tomto problému se v současné době skutečně diskutuje. Stát má zájem na tom, aby vysoké školy pokrývaly celé profesní spektrum, které potřebuje ke svému fungování. Musí tedy do budoucna vyřešit, jak bude stimulovat zájem o určité obory, aby nevymizely. Jako příklad můžeme uvést učitele přírodovědeckých oborů, jejichž počet neodpovídá potřebám středních škol, neboť je jich nedostatek.

Na tuto otázku nelze jednoznačně odpovědět, protože vysoká škola nepřipravuje studenty na trh práce, který bude existovat za tři, pět let. Se svým zaměřením na trhu budeme fungovat přibližně čtyřicet let a nemůžeme předpovědět, co zde bude za tak dlouhou dobu perspektivním. Měli bychom se tedy rozhodovat na základě toho, co nás baví, a nehledět pouze na perspektivitu oboru.

K číslům, která jsme zaznamenali v devadesátých letech, znovu počet studentů neklesne. Tento stav byl překonán masifikací. České vysoké školství se bude vyvíjet v kontextu toho, jak se vyvíjí západní školství a školství v Evropě. Pokud nastanou určité odlišnosti, tak nejspíše v počtech studentů bakalářských a magisterských programů, kdy v magisterských bude studentů méně.