Titul je dnes v podstatě k ničemu, říká digitální nomád Matouš Vinš

Digitální nomádství se v posledních letech stává fenoménem, který lidem umožňuje poznávat nové země několikrát do roka. Matouš Vinš, který tímto způsobem žije, doporučuje začít s prací na dálku již při studiu. Podle jeho slov se tak člověk naučí vše potřebné a po dokončení studia se už takto může živit bez větších obav.

Matouš Vinš pracuje na dálku. Foto: Archiv Matouše Vinše/travelbible.cz

Matouš Vinš před lety nastoupil na Masarykovu univerzitu, ale následně si uvědomil, že nechce strávit další roky života pouhým studiem. A jelikož chtěl cestovat, rozhodl se studium ukončit a žít stylem digitálního nomáda. Nyní si na sebe vydělává při cestování, což mu umožňuje poznávat nové země a zároveň dělat práci, která ho baví. Zabývá se převážně správou reklamních kampaní na Facebooku, zároveň se však věnuje i focení či natáčení. Je také spoluautorem knihy Travel Bible, zabývající se právě tímto životním stylem.

Mnoho lidí neví, co to digitální nomádství je. Mohl bys jim to přiblížit?
Digitální nomád je hlavně člověk, který v podstatě cestuje pořád, nemá pevný domov. Takových lidí je hrozně málo a nemyslím si, že by to bylo pro každého dobré. Termín digitální nomád se ale dnes používá pro mnohem širší skupinu lidí. Označil bych to spíše jako práci na dálku. Prostě se jednou za čas seberete a vyrazíte pracovat do jiné země. Stačí vám k tomu počítač a přístup na internet.

Díky digitálnímu nomádství Matouš navštívil například Thajsko. Foto: Archiv Matouše Vinše/travelbible.cz

Díky digitálnímu nomádství Matouš navštívil například Thajsko. Foto: travelbible.cz

Proč pracovat na dálku?
Práce na dálku je super v tom, že můžete být téměř kdekoli. Poznávat nové kultury a žít v zemi, kde je levněji než tam, odkud vás platí. A můžete tak cestovat mnohem déle než s klasickou dovolenou. Například já jsem teď v Portugalsku, je tady krásně teplo, mám to kousek k moři a jsou tu super lidi. Přes týden pracuji, večer si zajdu s kolegy někam na vínko a večeři, o víkendu potom můžu vyrazit na výlety. To samé jsem dělal i v Thajsku, Vietnamu a dalších zemích.

Jezdíš tedy z místa na místo? Nevracíš se po každé cestě nejdříve domů?
Já mám posledních osm měsíců skutečně domov v batohu a ještě nějakou dobu to neplánuji měnit. Většina lidí, kteří takto žijí, se vrací domů, jsou pár měsíců v Čechách a pak na zimu jedou třeba zase do Asie. Myslím si, že toto je i mnohem častější a pro většinu lidí lepší. Mně ale životní styl „bezdomovce“ naprosto vyhovuje. Do Čech tedy přijedu jen na krátkou dovolenou.

Jaké největší překážky digitální nomádi překonávají?
Myslím, že první výzvou je naučit se pracovat mimo kancelář. Nejlepší je začít doma, někde v kavárně za rohem, pak si to otestovat třeba jen z jiného města. V kanclu se člověk dokáže k práci donutit mnohem lépe. Je v pracovním prostředí, které ho k tomu už samo dotlačí. Doma člověka láká dělat spoustu dalších věcí a práci odkládat. Pokud jste pak například v Thajsku, máte chuť zkoušet vše, co odlišná kultura země nabízí. Je to tedy hodně o sebedisciplíně, musíte se naučit nejdříve udělat, co je potřeba, a teprve poté si užívat.

Jak se do práce donutíš ty?
Důležitá je vděčnost, že můžu tímto způsobem žít. Když si tohle uvědomím, tak mi dojde, že bez své práce bych neměl možnost cestovat po celém světě. Výhoda je i to, že dělám práci, která mě baví, a tím pádem mě sama motivuje. Patří k tomu však i denní návyky, rutina, díky které jsem zvyklý se vzbudit, dát si snídani, trochu si zacvičit a potom prostě pracovat. Jsem na to zvyklý stejně jako třeba na gymplu vstávat na nekřesťansky brzký vlak. Nechtělo se mi, ale stejně jsem ho nakonec skoro vždy stihl. Stejně tak je to teď s prací. Jasně, někdy se mi nechce, ale nakonec stejně k počítači sednu a práci udělám.

Co tě k tomuto životnímu stylu přivedlo?
Vždy jsem chtěl hodně cestovat a postupně jsem zjistil, že toto je asi ta nejlepší cesta. Nemohl bych třeba dělat někde za barem a pak měsíc cestovat. Nebo dělat rok dobře placenou práci, která mě nebaví, jenom abych si vydělal na cestování v dalším roce. Potřebuju dělat práci, která má smysl a baví mě. Kromě toho se cítím jako hodně svobodný člověk a chci si tu svobodu užívat. Teoreticky se můžu někde usadit na tři roky, což možná brzy i udělám, ale chci mít ten pocit, že se můžu kdykoli sebrat a jet, kamkoli mě napadne.

Ve Vietnamu Matouš potkal svého kamaráda Adama Marčana, který je také digitálním nomádem. Foto: travelbible.cz

Ve Vietnamu Matouš potkal svého kamaráda Adama Marčana (vlevo), který je také digitálním nomádem. Foto: travelbible.cz

Takže zvažuješ, že by ses někde usadil?
Určitě ano. Cestování spojené s prací je celkem vyčerpávající. Hlavně každý přesun je hrozně náročný. Rozhodí vám celý režim, na který jste si zvykli. Chci se na nějakou dobu někde usadit, žít normální život. Teď jsem zrovna ve fázi, kdy hledám, na jakém místě to bude. Ještě ale ani nevím, kdy přesně to přijde a na jak dlouho. Zatím mě ty občasné přesuny a změna prostředí baví. Nechám tomu volný průběh.

Jak často se takto přesouváš?
Snažím se, aby to vycházelo zhruba na každý měsíc. Většinou když přijedu do nové země, tak tři týdny pracuji a jeden týden cestuji, abych danou zemi i trochu poznal.

Už jsi zmínil překážky, ale má taková práce na dálku i nějaké výrazné riziko?
Je riziko, že si neuhlídáte své peníze a cashflow. Digitální nomádství musí fungovat v plusovém cashflow. To znamená, že nesmíte dlouhodobě utrácet víc, než vyděláváte. Mně se to stalo nedávno v Austrálii. Do Lisabonu jsem z ní přiletěl s pár eury na účtu a jen se modlil, ať mi klienti zaplatí všechny faktury. Naštěstí mám rezervy, do kterých můžu sáhnout, ale jsou to peníze, do kterých běžně sahat nechci. Už to bylo podruhé, co se mi to stalo, přitom jsem si myslel, že takový problém už nebudu muset nikdy řešit. Tohle se však stává mnoha lidem, takže si myslím, že je to asi největší riziko. Druhé velké „riziko“ je, že se někde do někoho zamilujete a nebudete se chtít vrátit. Což se taky děje často.

Jak tedy řešíš finance, abys měl jistotu návratu?
Je důležité vždy mít nějakou rezervu, minimálně na to, abyste mohli v případě nouze koupit letenku na cestu domů. Nečekat na žádnou slevu, prostě aby bylo možné si ji koupit hned, když to bude nutné. Zvláště když pracujete na volné noze, tak se může stát, že někdo nezaplatí faktury včas. Rezerva vám tedy umožní, abyste se nemuseli stresovat penězi.

Matouš Vinš se živí správou reklamních kampaní na Facebooku. Foto: Archiv Matouše Vinše/travelbible.cz

Matouš Vinš se živí správou reklamních kampaní na Facebooku. Foto: Archiv Matouše Vinše/travelbible.cz

Jak je takový život celkově finančně náročný?
Strašně záleží na tom, v jaké jste zemi a jaký chcete komfort. Například v Chiang Mai se naprosto v pohodě vejdete do deseti tisíc korun na měsíc. A to můžete žít normálním životem, nejedná se o žádný studentský životní styl o vločkách a suchém chlebu. Máte zkrátka normální pěkný byt s klimatizací a chodíte na večeře do pouličních jídelen. Ale jakmile chcete třeba evropská jídla, už to dost leze nahoru. Hodně peněz člověk utratí za jídlo, zvlášť pokud si jako já chce tu zemi užít a vyzkoušet co nejvíce z její kuchyně. Já proto dám v průměru minimálně 500 dolarů měsíčně za jídlo. Potom záleží i kde bydlíte. Někdy je to 250 korun na den a pořád je to pěkné bydlení, někde platíte o dost více. Hlavně západní země jsou mnohem dražší, při nomádění v Evropě ale zase ušetříte spoustu peněz za letenky.

Co tvůj fyzický majetek? Nosíš s sebou vše, nebo jen to nejdůležitější?
Ono to je tak, že čím více cestujete, tím méně věcí potřebujete. Nakonec zjistíte, že vám stačí čtyři trička a dvě košile, protože to v pohodě stíháte měnit a prát. Pět párů ponožek, patery trenky, jedny kalhoty, jedna mikina a jedna bunda. To je v podstatě všechno moje oblečení. Mám trošku problém, že tahám jeden foťák na natáčení a druhý na focení, takže se nevejdu jen do příručního zavazadla. Foťáky jsou asi nejtěžší věci, které mám. Hned za nimi je to počítač, iPad, mlýnek na kávu a káva samotná. Více věcí vlastně ani nepotřebuju.

Jak často jezdíš domů?
V první řadě je otázka, co je vlastně doma. Já se doma cítím kdekoli v Evropě – taky většinou říkám, že jsem Evropan. Ono je to i mnohem jednodušší, ušetří to spoustu vysvětlování. Teď jsem přijel do Evropy a cítím se, že jsem doma, přestože nejsem v Česku. V Čechách jsem byl naposledy 17. listopadu. Letos se zastavím asi na měsíc – mimo jiné chystáme na 1. října velkou cestovatelskou akci – ale jinak se tam nemám v plánu příliš zdržovat.

Navštívíš při této příležitosti i rodinu a známé?
Jasně. Je to ale i tak, že rodina občas přijede za mnou, jako například v březnu do Thajska. Asi se potkáme i někde v Evropě. Co se přátel týče, spousta z nich jsou také digitální nomádi. Mám pocit, že nejméně polovina mých dobrých přátel žije stejným životním stylem jako já a úplně běžně se potkáváme ve světě. Vlastně je mnohem snazší se potkat ve světě než v ČR. S přáteli z Čech si pak pravidelně skypujeme, což alespoň částečně vynahradí osobní setkání.

Digitální nomádství umožňuje poznávat různé kultury. Foto: Matouš Vinš se živí správou reklamních kampaní na Facebooku. Foto: www.travelbible.cz

Digitální nomádství umožňuje poznávat různé kultury. Foto: travelbible.cz

Když už se někdo rozhodne být digitálním nomádem, jak začít?
Určitě by měl mít zaměstnání, které mu to umožňuje, nebo dostatečné množství klientů, kteří mu zajistí potřebné cashflow. Takže by určitě měl začít doma. Doporučuji si klidně i rok dopředu koupit letenku, ať vás něco nutí pořádně makat. Letenka je docela drahá, a když si místo rezervujete takhle dopředu, máte jakýsi závazek, který vás nutí všechno potřebné do té doby vyřešit. Kromě dostatku klientů a cashflow si rozhodně vyzkoušejte pracovat mimo kancelář odněkud, odkud se můžete snadno hned vrátit. Klidně si i na zkoušku vyjet pracovat například do Olomouce, Jeseníků nebo kamkoli jinam. Zavřít se na týden někde na chatě a pracovat odtamtud. Zkrátka si postupně vybudovat zvyky, které budou potom potřeba na cestu samotnou.

Je možné s prací na dálku začít už při studiu?
Studenti mají při škole nejlepší šanci začít. Je to ta nejbezpečnější varianta. Když se něco nepovede, prostě se seberete a jdete dál. Je mnohem snazší se přenést například přes ztrátu velkého klienta či nepovedenou zakázku. Na výšce neplatíte pojištění, nemáte hypotéku, kdykoliv se můžete vrátit bydlet k rodičům, platíte nižší daně a můžete kdykoli říct – hele, dám si pauzu. Je důležité, aby si člověk už během studia budoval síť kontaktů, sháněl první klienty, osahával zakázky. A nemusíte tomu ani věnovat tolik času. Klidně jen hodinu denně. Když školu takto dokončíte, můžete se freelancerem a digitálním nomádem stát v podstatě hned. Protože už máte kontakty a zkušenosti a pravděpodobně i ty tolik důležité klienty.

Stává se často, že studenti začnou takto pracovat?
Bohužel mám pocit, že české školství k tomu studenty moc nemotivuje, přestože má dnes student obrovské možnosti praxe nejen po celé EU. Někdy lze sehnat i placené praxe, čehož by studenti rozhodně měli využívat mnohem víc, než se děje teď. Sezení ve škole je sice věc, kterou si asi musíte projít, ale není ani zdaleka tak důležitá jako ona zmíněná praxe. Samotný titul je dnes v podstatě k ničemu, firmy i klienty zajímá, co umíte. Univerzita vám nabízí úžasné možnosti, jen musíte být sami aktivní a ochotní dělat něco navíc. Úplně nejlepší, co můžete udělat, jsou stáže v zahraničí. Nejen, že vám úžasně otevřou oči, ale navíc vám otevřou dveře k mnohem lépe placené práci na Západě.

Ondřej Myšák